Dnes už ho koktání netrápí, nicméně jako dítě s ním měl Dayot Upamecano velké problémy. O tom, jak se mu podařilo je překonat, se otevřel v rozhovoru pro The Guardian. "Dnes jsem pyšný, protože jsem udělal velký pokrok," říká Upamecano, když přemýšlí o tom, jak našel svůj hlas a překonal strach, který se v něm vzedmul, když musel ve škole promluvit. Střednímu obránci Bayernu Mnichov bylo osm let, když měl poprvé problémy s řečí a na posměšky od ostatních nezapomněl.
"Měl jsem velký strach," přiznává fotbalista. "Když jako dítě koktáte, bojíte se mluvit, protože by si z vás lidé dělali legraci. Je těžké se od toho distancovat. Pořád si říkáte: 'Když budu mluvit, lidé si ze mě budou dělat legraci'. Nechcete jít k tabuli nebo obecně komunikovat, protože víte, že se vám lidé budou posmívat."
Měl však štěstí, že byl obklopen dobrou podpůrnou sítí. Má čtyři sestry - dvě starší a dvě mladší - a ty mu vždy kryly záda. "Podporovaly mě," říká. "Vždycky mi říkaly, ať mluvím, i když jsem měl vadu řeči, i když si ze mě lidé dělali legraci. Říkaly mi, že nakonec uvidím, že lidé, kteří se mi posmívali, budou ti, kteří mi budou tleskat. Nejdůležitější bylo, abych mluvil. Ale bylo to těžké. Ony nebyly v mé situaci, protože jsem byl jediný, kdo koktal. Nakonec se mi však podařilo od posměšků distancovat a poslechnout rady, které mi dala rodina."
Upamecanovi sice pomohl logoped, ale objevily se komplikace. Za koktavostí nebyl žádný psychologický důvod. "Myslím, že to bylo možná proto, že jsem se snažil mluvit příliš rychle." A problém postupně odezněl.
Hraní fotbalu za místní tým v Évreux bylo pro Upamecana uvolněním. "Nejvíc mi pomohlo být na hřišti. Jako obránce jsem byl povinen mluvit. Vaší úlohou bylo vidět hru, vidět všechny hráče, takže nebylo na výběr."
"Trenér mě udělal kapitánem, což mi dodalo hodně sebevědomí. Měl jsem povinnost komunikovat se spoluhráči. Na hřišti jsem se cítil dobře. Nikdo si tam ze mě nedělal legraci. Při hře jsem se nezakoktával," pokračoval.
Přesto mu pochvaly nikdy nepřerostly přes hlavu. "Byl jsem hodný kluk. Od malička jsem pracoval, pomáhal jsem mamince u stánku na trhu. Prodávala nástavce na afro účesy. Bylo mi třináct. Byly tam těžké krabice, které se musely nosit, a já jsem pomáhal s přípravou stánku. To ze mě udělalo to, čím jsem dnes. A moje máma je na mě pyšná."